Turecko – Sabonozu

You may also like...

16 komentárov

  1. hurmikak píše:

    ak ti to urobi radost, mozeme usporiadat malu demonstraciu proti tureckym clam. ostenativne budeme pri tom hadzat o zem turecky med. btw, videl si ho tam niekde? lebo ja nie.

  2. ihlus píše:

    Mozes sa utesovat, ze USD je teraz dobre dole…

  3. caba píše:

    ahoj amigo. joj to su ale puci.. take clo. no co uz. hlavne aby to sluzilo. ester az ti pisem kontakt na jermeyho..
    harmanvlado@yahoo.com
    harman@rferl.org (pozor v maile na kybi kybi bola chyba

    tel 00420602365100

    tak sa drz amigo!!!
    ahoj!

  4. olo píše:

    cav kybi

    len si je pejne vyves tu vlajku :) nech vidia — dobre reprezentujes .)

    akurat si idem pozriet aj fotky , sa tesim ako maly :))) drz sa

  5. tin-tin píše:

    Ta skodaže ti neposlali Lipianskú vlajku má také dobré farby. je bielo-zelená so siedmimi lipami .Ta dobre by si zapadol. Trimeme ci palce.Tin- tin a Lucia.

  6. peter píše:

    ahoj Kybi,
    email ohladom araratu som ti poslal,no na zaklade tvojej sms usudzujem ze si ho nedostal,tak ti to posielam v komentari.je to taky vycuc z clanku v Evereste od cechov ktori tam boli…

    najbnlizsie vacsie mesto pod kopcom je Dogubeyazit,z neho dalej k Iranskym hraniciam a po 7km na sever…ale to zistis asi sam na mieste.
    po ceste by mala byt Kurdska pastierska osada,kde mozes trosku sa zdrzat pri domorodcoch,ktory su velmi pohostinny
    prvy vyskovy tabor je vo vyske 3200m, druhy v 4200m.
    cesi to vysli z prveho,no boli uz aklimatizovani,ja by som ti doporucil si cestu-vystup naplanovat na min dva dni z prveho tabora-koli aklimatizacii-predides moznym problemom…hore je ladovec,moze to byt tvrde,ak budes mat moznost si pozicaj macky(+cepin)
    ti cesi vyrazali okolo siestej,no doporucovali aspon dve tri hodinky vyrazit skor-ak tam chces vyjst za jeden den,lebo ze je tam pravidelne poobede zle pocasie na vrchole,resp.ze sa okolo obeda zvykne pocasie rapidne zhorsit.
    ta to je asi vsetko co by som ti mohol k tomu,urcite tam stretnes ludi co ti povedia este viac.
    ak najdem nieco zaujimave v nejakych cestopisoch tak ti to poslem.
    ta se trim a nech ta zdravie a dobra nalada sprevadzaju
    peter

  7. soda píše:

    ahoj kybi,
    no to je svinstvo ale.. nevadi hlavne ze uz si dobre naladeny. len aby ti potom tych 100usd niekde nechybalo. verim ze to bude v pohode. drz sa plota a nepi vodu z pracky ! *thumbs up*
    marek

  8. leon píše:

    Caf Kyb,

    hlasi sa uspesne okruzkovany zenac Marek Lenartovic… :-)) ..
    svadba bola celkom v klidku az na 3 povodnovy stupen v Sabinove,
    zvezena podmyta cesta pod hotelom, kde bola hostina, rano pred
    sobasom skoro nefunkcne svadobne auto, ale inak krasa …
    … o mesiac Vratislav, to buze zase zurik … :-)

    .. drz sa a pis, zatial je to riadne citanie, skor ako cesta na mesiac,
    uz sa stava pravidlom, ze clovek pozrie noviny na nete a nesmie
    vynechat tot blog …

    GO GO GO KYBI KYBI GO!!!

    MarekL.

  9. evan píše:

    :-)
    Po páté hodině vystupujeme v Dogubeyazitu pod Araratem, 1550 km a 25 hodin cesty od Istanbulu. Hned nás odchytává nějaký klučina a pomáhá nám najít ubytování. Cenu jsem usmlouval ze 6 dolarů na 4 dolary na osobu.

    Dogubeyazit je celkem příjemné malé městečko. Atraktivní ho činí jeho poloha. Dominantou severního obzoru je právě Ararat, za nímž je hranice s Ázerbajdžánem a Náhorním Karabachem. Asi 100 km na sever je Jerevan, hlavní město Arménie a 200 km pak Leninakan, kde bylo v 80. létech ničivé zemětřesení.

    Přes všechny zprávy z masmédií nemáme žádné problémy s Kurdy ani místními lidmi. Naopak jsme chvíli po příchodu do hotelu byli pozváni na kurdskou svatbu. Bohužel jsme za sebou měli 25 hodin cesty, takže jsme si prostě museli odpočinout (a hlavně ze sebe smýt těch 1500 km hor a stepí), i když by to jistě bylo strašně zajímavé. Napadlo mě, že je možná dobře, že nemůžeme jít, protože by to byla skvělá záminka jak nás nenápadně vylákat a pak unést (viz. únos japonského turisty před asi třemi týdny někde v této oblasti). Chlupi hned vymyslel jinou teorii proč je pro ně výhodné mít na takové společenské události cizince: že by si turecká armáda nedovolila je bombardovat, když by věděla, že jsou mezi nimi cizinci.
    Na jídle v hospůdce

    Poslední den před vstupem do Íránu se v příhraničním Dogubeyazitu “nacpáváme” v místní hospůdce a Chlupi při tom vtipkuje s majitelem

    Po umytí a obnovení normální člověčí podoby ihned vyrážíme ven. Nejprve udělat fotky Araratu, což nám chvíli trvá, protože tohle město je jedna velká vojenská základna. Pak se jdeme najíst, což je ze začátku skvělé, ale při placení se nás majitel pokusil vzít na hůl. Vše se ale nakonec vyřešilo bez větších emocí.

    Večer usínáme v očekávání zítřejšího vstupu do šíitského Íránu.

    Den 6, neděle 30. 7.

    Vstáváme v 6, protože už v 7 chceme odjet na hranice, jelikož nevíme jak dlouho budou trvat formality a navíc máme před sebou v Íránu ještě dlouhou cestu. Bez problému se dostáváme minibusem na hranice. Jsme vysazeni přímo u betonové zdi, kde vstupem jsou malá železná dvířka – něco jako postranní vchod do zahrady.

    Hranice je umístěna v sedle mezi dvěma vrcholy jednoho hřebenu. Turecká strana je jen pár budov a parkoviště pro kamióny, íránská je široká asi 3 km. Turecká kontrola je formalita srovnatelná s přechodem česko-slovenské hranice, íránská je delší, i když jsme překvapeni jak jde všechno hladce. Nejprve vyplňujeme imigrační kartu. Musíme chvíli čekat, protože těsně před námi přijel z Turecka íránský autobus a pak se postavíme do fronty k celníkům za řadu lidi z toho autobusu se spoustou krabic a jiného zboží z Turecka.

    Asi po 20minutách, během nichž se fronta vůbec nehnula, si nás všiml jeden íránský celník a gestem se zeptal kde že máme zavazadla. Když jsme mu je ukázaly, tak nám pokynul ať jdeme za ním a odvedl nás přímo na začátek fronty. Bylo nám to trochu nepříjemné, vzhledem k těm co tu byli před námi, ale nikdo nic nenamítal, tak jsme taky nic nenamítali. Místo očekávané prohlídky zavazadel a velkého vyptávání nám celník jen dal formuláře na deklaraci peněz a posla nás dál do banky. Jelikož nás vůbec neprohledávali, tak by byli nenašli ani ty pornočasopisy (kterých jsme se zbavili v Istanbulu a o kterých Chlupi řekl, že nám v Teheránu mohli přinést „půl melounu” riálů) ani tu FPZ, kterou jsem na cestu dostal od Karin (FPZ = Flaška Poslední Záchrany = slivovice).

  10. evan píše:

    :-)

    Divoký Kurdistán a oáza neřesti

    11.-14.6.2001 – Dogubeyazit, Turecko

    Mestecko Dogubeyazit lezici v nadmorske vysce uctyhodnych 1950 metru a pouhych tricet pet kilometru od hranic s Iranem je nasi posledni zastavkou na ceste vychodnim Tureckem. Tedy smerujeme jeste asi pet kilometru za mesto do Murat campingu. Pokud jste nekdy na ceskem internetu hledali informace o ceste do Iranu, tak jste se urcite stejne jako my docetli, ze vsichni cestovatele od nas prespavaji v Dogubeyazitu prave u Murata, protoze “majitel ma rad Cechy”. Co to v praxi znamena hodlame vyzkouset na vlastni kuzi.
    Velky Ararat
    Velky Ararat
    Chvala ceskych rukou

    A tak z mesta pochodujeme po nekonecne dlouhe rovne silnici smerem na vychod, kde se na upati dvou a pul tisicovych hor kemp nachazi. Nastesti neujdeme jeste ani kilometr, kdyz nam zastavuje dodavka se tremi mladymi pany. Jedou si primo do Murat campingu k prameni pro vodu a radi nas svezou. Nastupujeme do nakladniho prostoru a uvelebujeme se na plastikove konvi stejne jako jeden z nasich dobrodincu.

    Po uvodnim predstavovani nasleduje obligatni otazka: “Odkud jste?” “Ceska republika, Ceskoslovensko”, odpovidame naucenou frazi. O podivne zemi jmenem “Czech” totiz vi jen malokdo, ale “Ceskoslovensko”, ackoliv jiz nekolik let neexistuje, je stale pojem ve svete znamy. Stejne tak i tentokrat.

    “A, Czechoslovakia”, zaraduje se nas spolucestujici. Hbitym pohybem sahne kamsi za zada do kalhot. V tu chvili si nejsem jist, zda bylo dobre do auta nastoupit. O tom, ze se pohybujeme v oblasti obyvane kurdskymi seperatisty, ktera jeste nedavno nebyla kvuli otevrenym prestrelkam bezpecna, vime. Ohromna zakladna s tezkou vojenskou technikou take neni na kraji Dogubeyazitu jenom kvuli blizkosti iranske hranice. Ostatne i mnozstvi vojaku potulujici se se samopalem na zadech po meste naznacuje duvod, proc Kurdistan stale zustava soucasti Turecka. Vsechna tato fakta si ale uvedomite ponekud jinak ve chvili, kdy vam bezne obleceny civilista strci pod nos pistoli.

    Nastesti se vsechno behem chvile vysvetluje. Stopli jsme si tri policisty toho casu mimo sluzbu. Nas spolusedici nam jenom chtel dokazat, ze o nasi zemi uz slysel – vyrabime totiz vyborne pistole, kterymi jsou vyzbrojeni i mistni strazci zakona. To se nam ulevilo. Po chvilkovem uleku nas zneklidnuje uz jen fakt, ze ve vychodnim Turecku jsou Cechy zname zrovna diky vyrobe zbrani.
    Na navsteve u Murata

    Ale to uz se silnice zacina zvedat z roviny a v serpentinach stoupa do kopce. Po par zatackach jsme na miste. V okolni kamenite krajine pusobi Murat camping jako oaza. Rada topolu, siroko daleko jedinych stromu, ohranicuje travnaty placek. O tom, ze tu zelen neni jen tak samo sebou, ale jen diky pravidelne peci majitelu, svedci zavlazovaci kanal a hadice s radou ostrikovacu. Za svitoreni ptactva stavime stan, jsme treti navstevnici v celem kempu. Pote se uvelebujeme u jednoho z prihodne rozmistenych stolecku a u sklenky caje servirovaneho na privitanou vychutnavame klid a pohodu mista.

    Idyla konci v 8:00 vecer. Jiz predtim nam prislo podivne, proc u maleho skromneho kempu i cenou jednoznacne zamereneho na tulaky s batohem a horolezce stoji tak velka a luxusni restaurace. Nasi zvedavost jen zvysi, kdyz se v podvecer parkoviste u restaurace zacne plnit auty – Mercedesy, Audi, Land Cruisery, vse posledni modely nejluxusnejsi rady, auta za nekolik milionu korun. Zasneme, kde se v chudem, hornatem pasteveckem kraji bere najednou tolik zbohatliku. Po veceri zacina zabavni program. Do noci duni hlasita hudba, dve zpevacky bavi ciste panske publikum. Obe umelkyne jsou patricne rostle a vnadne, s hlubokymi vystrihy. Obe sice maji sukne az na zem, jedna ale s rozparkem malem az k pasu, druha pak az na kraticky pruh latky kolem beder celou pruhlednou. Jak zpevacky obchazeji jednotlive stoly a zpivaji panum do ouska, vystrihy se postupne plni bankovkami.

    Co na tom, rikate si ted. Ale predstavte si, ze dva mesice cestujete po muslimskych zemich (a Turecko neni vyjimkou), kde ani v modernich velkomestech nepotkate na ulici zenu, ktera by nemela dlouhe rukavy a sukni nebo kalhoty zakryvajicimi kotniky. Vetsina zen si jeste k tomu hali hlavu satkem. Predstavte si, ze o par kilometru dal, v sousednim Iranu, byl tento zvyk dokonce povysen na zakon a pokud z zeny kouka vic nez oblicej a ruce k zapesti, hrozi ji trest nekolika ran holi. Povinnost nosit pres veskere obleceni a satek jeste cador – dlouhy kus cerne latky zahalujici telo od hlavy az k pate – zrusil teprve pred par lety posledni iransky prezident. Dodnes vetsine zen v Iranu cador nosi. A vy ted tady sedite a pozorujete predstaveni, ktere si v nicem nezada s proslulymi parizskymi kabarety.

    “Tady jsou vsichni Kurdove”, ukazuje po sale Murat, mladsi ze dvou bratru Sahinu vlastnicich kemp i restauraci. “Sjizdeji se sem obchodnici z obou stran hranice, ale program je atrakci predevsim pro ty z Iranu.”, dozvidame se pri vyborne veceri, na kterou jsme byli pozvani. Zatimco na druhe strane salu se rozjizdi pravidelna vecerni show a divaci nadsene tleskaji do rytmu, my si povidame v odlehlem “pracovnim” koute restaurace. Murat je totiz prave ten “majitel, co ma rad Cechy”. Kdyz se mu ctvrty den naseho pobytu doneslo, ze dva lide z Ceske republiky stanuji u neho v kempu, nevahal a sel si nas najit.

    Murat je predevsim nadseny horolezec. Nekolikrat byl na vrcholu Araratu, ma za sebou nekolik expedic do Himalaji. Na podzim se chysta s mezinarodni vypravou vystoupit na Everest. Prave na mezinarodnich horolezeckych akcich si oblibil ceske horolezce a Cechy vubec. Proto se take jiz byl nekolikrat u nas podivat. Jeho touha potkavat horolezce a cestovatele i mimo expedice ho vedla k vybudovani kempu. Jinak se s bratrem zivi obchodem a od letosniho roku i nove otevrenou restauraci.

    Kdyz se zminujeme, ze pokracujeme pres hranice do Iranu, dostavame nadavkem k dobre veceri a prijemnemu veceru jeste radu rad a doporuceni na cesu. A tak diky milemu Muratovi, ktery “ma rad Cechy” budeme i na maly kemp s hlucnou restauraci vzpominat radi.

  11. evan píše:

    :-)
    Noe a paša jménem Izák

    14.6.2001 – Dogubeyazit, Turecko

    Stary biblicky pribeh o potope sveta, kdy Noe zachranil na drevene arse svou rodinu a po jednom paru od vseho ziveho tvorstva je pomerne znamy. Mene lidi pak uz vi, ze onen bajny Ararat, hora na ktere Noe s archou pristal, kdyz po ctyriceti dnech vody opadly, lezi nad vychodotureckym Dogubeyazitem, kousek od hranic s Iranem. Vlastne Araraty tu maji hned dva. Ten mensi, Maly Ararat (Kucuk Agri v turectine) meri “pouhych” 3895 metru. Jeho cerny kuzel opravdu vypada zanedbatelne v porovnani se svym brachou, Velkym Araratem (Buyuk Agri), 5137 metru vysokou rozlozitou horou s cepici vecneho snehu a spickou temer stale schovanou v mracich.
    Velky a Maly Ararat
    Velky a Maly Ararat

    Bohuzel primo k Araratu se nepodivame. Cela oblast kolem upati hory je silne strezeny vojensky prostor a ostnaty drat s cedulemi zakazujicimi vstup se tahne jiz podel hlavni silnice. K pohybu po cele oblasti a vystupu na vrchol je potreba specialni povoleni. O tom, jak slozite je bumazku ziskat by mohli povidat clenove obcasnych vyprav patrajicich po zbytcich Noemovy archy. Obzvlaste pak te, ktera nakonec “zbytky prehistoricke lodi” radeji pohodlne nalezla na jinem kopci, vzdalenem asi sedesat kilometru od Araratu (1985, David Fusold z USA, na hore Musa Dagi). A tak se budeme muset spokojit s vyhledem z asi dvou a pul tisicoveho hrebene tahnouciho se nad Murat campingem.

    Na vylet vyrazime hned po ranu. Vyhledy na masiv Araratu totiz zdaleka nejsou jedinou atrakci Jen par metru nad kempem stoji dominanta sirokeho okoli – Ishak Pasa Sarayi. Ohromny palac byl “nedavno rozsahle zrekonstruovan, nekdo by mohl rict prestaven”, jak cteme v pruvodci, a tak vypada opravdu zachovale. Rozsahle sidlo puvodne s 366 mistnostmi zacal stavet roku 1685 Colak Abdi Pasa a dokoncil roku 1784 jeho syn, kurdsky nacelnik Ishak, tedy Izak, po kterem se stavba jmenuje.
    Palac Ishak Pasa Sarayi
    Palac Ishak Pasa Sarayi

    Hlavni vstupni branou vchazime na nadvori. Kdysi ji zdobila masivni zlata vrata. Ta dnes najdete v peterburske Ermitazi – vzpominka na casy, kdy vychodni Turecko patrilo pod vladu ruskeho cara. V palaci pak obdivujeme krasne kamenne reliefy zdobici steny a vstupy do dulezitych mistnosti nebo honosnou jidelni halu. Jako obvykle nas nejvice zaujal zachod – v kameni provedene klasicke turecke slapky. Palac totiz byval vybaven i kanalizaci a tekouci vodou, ba dokonce i systemem centralniho vytapeni. Vydarenou exkursi ukoncujeme ve chvili, kdy se kolem nas zacnou prohanet davy skolnich deti, pro ktere je labyrint chodeb a mistnosti neodolatelnou vyzvou k honicce.

    O pul hodiny pozdeji uz se zadychani strmym stoupanim snazime procpat uzkou skalni rozsedlinou. Zaklady prastare urartske pevnosti byli polozeny jiz ve 13. – 17. stoleti pr.n.l. Jeji zdi, obepinajici skalni ostroh, byly za tu uctyhodnou radu let mnohokrate prestavovany. To, co z nich zbylo dnes, pusobi mnohem impozantneji pri pohledu z udoli. Na druhou stranu odtud zeshora je z pevnosti zase pekny vyhled zpet na palac Ishak Pasa a plane kolem Dogubeyazitu.

    Od pevnosti stoupa vzhuru tahle udoli. Asi po dvou hodinach konecne stojime v sedle a pred nami se otevira uchvatny pohled na oba Araraty. Jeste ani nestacime udelat fotku, kdyz se odkudsi vynori pet malych pasacku se stadem ovci a koz. Pohostinnost je v kraji zrejme vlastnosti vrozenou, a tak hned po pozdravu nasleduje pozvani na caj. Jeden z kluku rozdela ohen v jakychsi primitivnich z plechovky vyrobenych kaminkach a nad plamenem prihreje jednu z cutor s cajem. Po obcerstveni nasleduje kultura. Par hbitych rezu starou ziletkou a z bambusoveho stebla je hudeni nastroj. Jeste na konci jazycek a trumpetofletna je hotova.

    Pronikava rozverna melodie nas vyprovazi jeste dlouho pote, co jsme se s pasacky rozloucili. Ze sedla prechazime tahlym hrebenem pomalu se stacejicim zpet k Dogubeyazitu. Jak postupne obchazime udoli, meni se i vyhledy na Ararat. Ten nejvetsi kyc nas ceka na zaver dne – zapadajicim sluncem nasviceny Ishak Pasa s tapetou Araratu na pozadi. Dokonce i vecna cepice mraku se v podvecer rozpustila, a tak konecne vidime majestatneho obra v cele krase. S poslednim svetlem schazime do udoli.

    Pokud na svych cestach nekdy zabloudite i do vychodniho Turecka, zajedte se podivat i k Araratu. I kdyby se vam epodarilo objevit pro lidstvo zbytky Noemovy archy, jiste objevite alespon pro sebe kus nadherneho sveta a hrejive kurdske pohostinnosti.

  12. rado píše:

    cafte, najnovsie spravy: kybi je 60 Km od TRABZONu.

  13. tworbo píše:

    cus kybi, tak mam syna. je mu 20 mesicu a jmenuje se maxmilian. doted zil v braziili se svou mamou – holkou,co jsem s ni drive chodil. prijela, rekla:toje tvuj syn…. a D.N.A. testy to potvrdily…ufff je to haluz, ale jsem rad. Doufam ze i ty prozivas pohody. drzim palce, taky mi drz at zvladnu…fotr;-)

  14. marian píše:

    cav, kybi

    neviem, ci si ma este pamatas. som marian. stretli sme sa vo svite na cyklomaratone horal 2004. rozpraval si mi vtedy svoje zazitky z islandu… ja som sa ta vypytoval vela veci o alpskych priesmykoch kam som chcel ist, a potom sme o tom vymenili aj zopar mailov. no a teraz sa moj sen stava skutocnostou. koncom tohto tazdna chcem vyrazit. kamionom sa zveziem do spanielska k gibraltaru a odtial sa vratim na bajku nieco cez 4000km. cez siera nevadu, pyreneje a alpy. viem, ze to nie je tibet, ale nnejako zacat treba no nie? idem sam. vela ludi to stale nechape – ved to poznas:)

    drz sa, marian

Pridaj komentár