Turecko – Sabonozu

evan píše:

:-)
Po páté hodině vystupujeme v Dogubeyazitu pod Araratem, 1550 km a 25 hodin cesty od Istanbulu. Hned nás odchytává nějaký klučina a pomáhá nám najít ubytování. Cenu jsem usmlouval ze 6 dolarů na 4 dolary na osobu.

Dogubeyazit je celkem příjemné malé městečko. Atraktivní ho činí jeho poloha. Dominantou severního obzoru je právě Ararat, za nímž je hranice s Ázerbajdžánem a Náhorním Karabachem. Asi 100 km na sever je Jerevan, hlavní město Arménie a 200 km pak Leninakan, kde bylo v 80. létech ničivé zemětřesení.

Přes všechny zprávy z masmédií nemáme žádné problémy s Kurdy ani místními lidmi. Naopak jsme chvíli po příchodu do hotelu byli pozváni na kurdskou svatbu. Bohužel jsme za sebou měli 25 hodin cesty, takže jsme si prostě museli odpočinout (a hlavně ze sebe smýt těch 1500 km hor a stepí), i když by to jistě bylo strašně zajímavé. Napadlo mě, že je možná dobře, že nemůžeme jít, protože by to byla skvělá záminka jak nás nenápadně vylákat a pak unést (viz. únos japonského turisty před asi třemi týdny někde v této oblasti). Chlupi hned vymyslel jinou teorii proč je pro ně výhodné mít na takové společenské události cizince: že by si turecká armáda nedovolila je bombardovat, když by věděla, že jsou mezi nimi cizinci.
Na jídle v hospůdce

Poslední den před vstupem do Íránu se v příhraničním Dogubeyazitu „nacpáváme“ v místní hospůdce a Chlupi při tom vtipkuje s majitelem

Po umytí a obnovení normální člověčí podoby ihned vyrážíme ven. Nejprve udělat fotky Araratu, což nám chvíli trvá, protože tohle město je jedna velká vojenská základna. Pak se jdeme najíst, což je ze začátku skvělé, ale při placení se nás majitel pokusil vzít na hůl. Vše se ale nakonec vyřešilo bez větších emocí.

Večer usínáme v očekávání zítřejšího vstupu do šíitského Íránu.

Den 6, neděle 30. 7.

Vstáváme v 6, protože už v 7 chceme odjet na hranice, jelikož nevíme jak dlouho budou trvat formality a navíc máme před sebou v Íránu ještě dlouhou cestu. Bez problému se dostáváme minibusem na hranice. Jsme vysazeni přímo u betonové zdi, kde vstupem jsou malá železná dvířka – něco jako postranní vchod do zahrady.

Hranice je umístěna v sedle mezi dvěma vrcholy jednoho hřebenu. Turecká strana je jen pár budov a parkoviště pro kamióny, íránská je široká asi 3 km. Turecká kontrola je formalita srovnatelná s přechodem česko-slovenské hranice, íránská je delší, i když jsme překvapeni jak jde všechno hladce. Nejprve vyplňujeme imigrační kartu. Musíme chvíli čekat, protože těsně před námi přijel z Turecka íránský autobus a pak se postavíme do fronty k celníkům za řadu lidi z toho autobusu se spoustou krabic a jiného zboží z Turecka.

Asi po 20minutách, během nichž se fronta vůbec nehnula, si nás všiml jeden íránský celník a gestem se zeptal kde že máme zavazadla. Když jsme mu je ukázaly, tak nám pokynul ať jdeme za ním a odvedl nás přímo na začátek fronty. Bylo nám to trochu nepříjemné, vzhledem k těm co tu byli před námi, ale nikdo nic nenamítal, tak jsme taky nic nenamítali. Místo očekávané prohlídky zavazadel a velkého vyptávání nám celník jen dal formuláře na deklaraci peněz a posla nás dál do banky. Jelikož nás vůbec neprohledávali, tak by byli nenašli ani ty pornočasopisy (kterých jsme se zbavili v Istanbulu a o kterých Chlupi řekl, že nám v Teheránu mohli přinést „půl melounu“ riálů) ani tu FPZ, kterou jsem na cestu dostal od Karin (FPZ = Flaška Poslední Záchrany = slivovice).

evan píše:

:-)
Noe a paša jménem Izák

14.6.2001 – Dogubeyazit, Turecko

Stary biblicky pribeh o potope sveta, kdy Noe zachranil na drevene arse svou rodinu a po jednom paru od vseho ziveho tvorstva je pomerne znamy. Mene lidi pak uz vi, ze onen bajny Ararat, hora na ktere Noe s archou pristal, kdyz po ctyriceti dnech vody opadly, lezi nad vychodotureckym Dogubeyazitem, kousek od hranic s Iranem. Vlastne Araraty tu maji hned dva. Ten mensi, Maly Ararat (Kucuk Agri v turectine) meri „pouhych“ 3895 metru. Jeho cerny kuzel opravdu vypada zanedbatelne v porovnani se svym brachou, Velkym Araratem (Buyuk Agri), 5137 metru vysokou rozlozitou horou s cepici vecneho snehu a spickou temer stale schovanou v mracich.
Velky a Maly Ararat
Velky a Maly Ararat

Bohuzel primo k Araratu se nepodivame. Cela oblast kolem upati hory je silne strezeny vojensky prostor a ostnaty drat s cedulemi zakazujicimi vstup se tahne jiz podel hlavni silnice. K pohybu po cele oblasti a vystupu na vrchol je potreba specialni povoleni. O tom, jak slozite je bumazku ziskat by mohli povidat clenove obcasnych vyprav patrajicich po zbytcich Noemovy archy. Obzvlaste pak te, ktera nakonec „zbytky prehistoricke lodi“ radeji pohodlne nalezla na jinem kopci, vzdalenem asi sedesat kilometru od Araratu (1985, David Fusold z USA, na hore Musa Dagi). A tak se budeme muset spokojit s vyhledem z asi dvou a pul tisicoveho hrebene tahnouciho se nad Murat campingem.

Na vylet vyrazime hned po ranu. Vyhledy na masiv Araratu totiz zdaleka nejsou jedinou atrakci Jen par metru nad kempem stoji dominanta sirokeho okoli – Ishak Pasa Sarayi. Ohromny palac byl „nedavno rozsahle zrekonstruovan, nekdo by mohl rict prestaven“, jak cteme v pruvodci, a tak vypada opravdu zachovale. Rozsahle sidlo puvodne s 366 mistnostmi zacal stavet roku 1685 Colak Abdi Pasa a dokoncil roku 1784 jeho syn, kurdsky nacelnik Ishak, tedy Izak, po kterem se stavba jmenuje.
Palac Ishak Pasa Sarayi
Palac Ishak Pasa Sarayi

Hlavni vstupni branou vchazime na nadvori. Kdysi ji zdobila masivni zlata vrata. Ta dnes najdete v peterburske Ermitazi – vzpominka na casy, kdy vychodni Turecko patrilo pod vladu ruskeho cara. V palaci pak obdivujeme krasne kamenne reliefy zdobici steny a vstupy do dulezitych mistnosti nebo honosnou jidelni halu. Jako obvykle nas nejvice zaujal zachod – v kameni provedene klasicke turecke slapky. Palac totiz byval vybaven i kanalizaci a tekouci vodou, ba dokonce i systemem centralniho vytapeni. Vydarenou exkursi ukoncujeme ve chvili, kdy se kolem nas zacnou prohanet davy skolnich deti, pro ktere je labyrint chodeb a mistnosti neodolatelnou vyzvou k honicce.

O pul hodiny pozdeji uz se zadychani strmym stoupanim snazime procpat uzkou skalni rozsedlinou. Zaklady prastare urartske pevnosti byli polozeny jiz ve 13. – 17. stoleti pr.n.l. Jeji zdi, obepinajici skalni ostroh, byly za tu uctyhodnou radu let mnohokrate prestavovany. To, co z nich zbylo dnes, pusobi mnohem impozantneji pri pohledu z udoli. Na druhou stranu odtud zeshora je z pevnosti zase pekny vyhled zpet na palac Ishak Pasa a plane kolem Dogubeyazitu.

Od pevnosti stoupa vzhuru tahle udoli. Asi po dvou hodinach konecne stojime v sedle a pred nami se otevira uchvatny pohled na oba Araraty. Jeste ani nestacime udelat fotku, kdyz se odkudsi vynori pet malych pasacku se stadem ovci a koz. Pohostinnost je v kraji zrejme vlastnosti vrozenou, a tak hned po pozdravu nasleduje pozvani na caj. Jeden z kluku rozdela ohen v jakychsi primitivnich z plechovky vyrobenych kaminkach a nad plamenem prihreje jednu z cutor s cajem. Po obcerstveni nasleduje kultura. Par hbitych rezu starou ziletkou a z bambusoveho stebla je hudeni nastroj. Jeste na konci jazycek a trumpetofletna je hotova.

Pronikava rozverna melodie nas vyprovazi jeste dlouho pote, co jsme se s pasacky rozloucili. Ze sedla prechazime tahlym hrebenem pomalu se stacejicim zpet k Dogubeyazitu. Jak postupne obchazime udoli, meni se i vyhledy na Ararat. Ten nejvetsi kyc nas ceka na zaver dne – zapadajicim sluncem nasviceny Ishak Pasa s tapetou Araratu na pozadi. Dokonce i vecna cepice mraku se v podvecer rozpustila, a tak konecne vidime majestatneho obra v cele krase. S poslednim svetlem schazime do udoli.

Pokud na svych cestach nekdy zabloudite i do vychodniho Turecka, zajedte se podivat i k Araratu. I kdyby se vam epodarilo objevit pro lidstvo zbytky Noemovy archy, jiste objevite alespon pro sebe kus nadherneho sveta a hrejive kurdske pohostinnosti.